HISTORIE

Jak mohl vzniknout tak dokonalý pes? Musíme se podívat na vývoj plemene, který začal možná už v 9. Století př.n.l., kdy féničtí obchodníci poprvé dovezli do Anglie mastify z Asie. Původní mastifové byli chováni k hlídání, boji nebo k lovu velké nebezpečné zvěře, např. divokých prasat, medvědů nebo kočkovitých šelem, zkrátka zvířat, která se raději protivníkovi postaví, než aby utekla. Starobylí mastifové, tehdy nazývání molosové, měli neuvěřitelné bojové schopnosti a odvahu a byli vysoce ceněni v celé Asii a Evropě.


Předpokládá se, že kolem roku 400 n.l. dosáhla břehů Británie druhá vlna mastifů, tentokrát se ovšem přivalila přes evropský kontinent. Těmto psům se říkalo alaunti, protože se do Evropy dostali se sarmatskými nájezdníky Alany, kteří na čas spolu s Vizigóty ovládali i Španělsko. Angličtí sedláci a řezníci změnili dnes již vyhynulého alaunta v prvního skutečného buldoka ( psával se bulldogge ). Ve středověku byli pracovní angličtí buldoci prvními psy na světě, u nichž se vyvinulo tzv. strnutí čelistí, a to výraznější než u psů s běžnou stavbou čelistí. Tito buldoci byli schopni lovci a zadržovali zvěř, případně zůstavali viset na mulci, lících nebo na krku velkých býložravců a nepouštěli je bez ohledu na to, jak zvíře bojovalo nebo jaké násilí musel pes snášet.


Ve středověku v alžbětinské době a na počátku průmyslové epochy buldoci takto zápasili s koňmi, dobytkem a divokými prasaty. Tito buldoci se obvykle chovali na statcích nebo v řeznictvích a mnohdy se účastnili soutěží.

Při chytání domácích zvířat byli buldoci obvykle schopni zkrotit kopytníky pomocí kruté bolesti způsobené kousnutím, dříve než byli sami poraněni. Když se to podařilo, býk musel sklonit hlavu až k zemi a násladovat buldoka, který ho táhl k řezníkovi. Potom byl býk buď poražen, nebo zavřen do ohrady.

Právě pro tento typ práce přezdívali buldokovi obvykle řeznický pes. Kromě kousání a přidržování byli také první pracovní buldoci schopni povalit býka na zem tím, že velké zvíře rychle vývrtkovitě obíhali, až při rychlých otáčkách ztratilo rovnováhu. Bylo docela možné, že zkušený buldog vážicí 36 kg zdolal býka o váze 810 kg.


Ačkoliv jeho obvyklým protivníkem byl býk, buldok neboli řeznický pes se používal také při bojích s medvědy, lvy a jinými dravými šelmami. Tyto zápasy se nazývaly Bass. V Anglii byl anglický buldog odchován především k zápasům s býky. Byl to krutý sport, při němž připoutaný býk, určený na trh nebo na porážku, byl napadán buldoky, protože se soudilo, že maso takového zvířete je po porážce chutnější. Přestože se tato pověra nezakládala na pravdě, sloužila jako důvod, aby si lidé cvičící psy plnili kapsy na účet veřejnosti holdující této sadistické krvavé zábavě. Při těchto zápasech byli byli mnozí psi poraněni býkem, nabodnuti na rohy nebo pošlapáni, ale přes všechna krutá zranění mu vydrželi viset na nozdrách nebo na uších, dokud nepadl vyčerpáním nebo nedostatkem kyslíku. Mnozí z psů ovšem při těchto urputných bojích zahynulo – byli rozdupáni, rozparáni rohy nebo vyhozeni vysoko do vzduchu, takže si zlámali nohy, páteř nebo rozbili lebku při dopadu na zem.


Na druhé straně byli psi i býci vysoce ceněni. Této podívané se účastnily všechny vrstvy obyvatelstva – od prostého lidu až po členy královského dvora – a bavili se surovou podívanou, aby zapomněly na krutost, bídu a choroby každodenního života.

Tehdejší buldoci používáni na medvědy a velké masožravce byli těžší než ti, kteří byli určeni k zápasům s dobytkem. Rychlost nebyla při střetutí s většími protivníky tak důležitá, neboť se zápasy odbývaly na uzavřené ploše, kde nejdůležitější vlastností byla vytrvalost. Ať velcí, nebo malí, angličtí buldoci, kteří dokázali přežít vysilující období zápasů se zvířaty, se stali největšími psími bojovníky všech dob.

V roce 1835 byli zvířecí zápasy v Anglii zakázány a odbývaly se jen načerno. Jediný typ zápasů, který zůstal, byly pouze psí zápasy.

Když byly tedy zápasy s býky zakázány, chovatelé psů, kteří oceňovali dravost, odvahu a zápal buldoků, zaměřili svou pozornost na chov bojovníků pro psí zápasy.

Horníci ze Staffordshiru, vášniví příznivci bojů mezi psy, křížili anglické buldoky z různými nečistokrevnými teriéry a vytvořili gladiátorskou tradici ilegálních zápasů, která se bohužel udržuje dodnes. Z těchto kříženců buldoků a teriérů ( Bull-a-terrier ) se vyvinul bulteriér a stafordširský teriér. Tito kříženci mezi buldoky a teriéry se vyznačovali útočností vůči jiným psům, nezlomnou odvahou, sníženou citlivostí k bolesti a schopnosti snášet těžké krvavé rány. Udivující byla jejich ochota bojovat až do konce a na druhou stranu naopak nepřekonatelná přítulnost k lidem.

Tyto vlastnosti člověk často využíval a psi byli podněcováni k boji s jinými v arénách. Výnos psích zápasů závisel na úspěšnosti jednotlivých zvířat. Někdy se bojovalo tak dlouho, dokud jeden ze psů nebyl těžce zraněn nebo odchycen, jindy bitka trvala, dokud jeden ze psů nebyl zabit. V každém případě je to příklad, jak člověk zneužil nadání psa a svého věrného společníka vystavil hrubému násilí, aby získal ceny a vydělal peníze!!

Zajímavé je, že tito původní chovatelé bojových psů považovali jeden charakterový znak za absolutně nezbytný – oddanost k člověku. Jestliže se pes někdy obrátil proti člověku, kousnul ho nebo na něj zaútočil, znamenalo to jeho konec. Byl okamžitě utracen. Tak se stalo toto plemeno neobyčejně přátelské vůči lidem a dodnes nepředstavuje pro člověka žádné nebezpečí.

Tito srdnatí vytrvalí psi si našli cestu do Ameriky kolem roku 1870 jako všestraní farmářští psi a hlídači hranic. Poskytovalo lidstvu vynikající služby na hranicích a brzy si získali pověst nejlepších psů, které může člověk mít.

Vzrůstající užitečnost těchto psů v podmínkách janičářského způsobu života vedla k tomu, že chovatelé bull-a-terrierů začali do chovu čím dál častěji vybírat větší psy. Bull-a-terrieři se hodili do každého prostředí a dostávali nejrůznější úkoly vč. pasení stád, ochrany dobytka, hubení škodné, ale také tahání nákladů, hlídání a také postavení společníků rodiny. Tito psi byli milováni a považováni za členy rodiny. Nakonec ale byli označováni novými jmény, např. pirog, pitbulteriér, americký bulteriér a nakonec yankkee teriér.

Dovezení psi se nakonec vyvinuli ve výrazná plemena, jmenovitě v amerického pitbula a amerického stafordširského teriéra. Americký kynologický klub UKC uznal přejmenování bull-a-terrierů na americké pitbulteriéry v roce 1898.

Americký Kennel Club ignoroval až do roku 1936 tzv. pitbuly, potom uznal amerického pitbulteriéra jako alternativu pro stafordšírského teriéra, pojmenovaného podle horníků za Staffordshiru v Anglii, kteří se zasloužili o vznik tohoto originálního anglického bojového plemene.

Původně uznal Americký Kennel Club ( AKC ) padesát stafordširských teriérů. Od té doby, co byl uznán AKC, se americký stafordširský teriér chová odděleně od amerického pitbula, uznaného UKC. Jsou to dvě samostatná plemena, ale pozor, snadno se pletou.